Oznámko : Přívalová vlna přichází..zrovna na tomto bloguje anime povídková mánie dílů Alive... a spol...

V pořádku -jednorázovka

21. července 2009 v 20:14 | Calim

Další povídečka... mno ale liší se tohle je jednorázovka

Seděla v ložnici. Vítr si pohrával se záclonami, kterými jej chtěla potěšit. Říkal jí tehdy, že je zbytečné, aby je kupovala, vždyť brzy spolu budou bydlet v novém bytě. Usmála se jeho praktickému myšlení, vylezla na parapet a pověsila je. Nyní ovšem svírala prostěradlo a tiše vzlykala. Byla sama.
Pokud mě přestaneš milovat, nechám tě jít.
A přesně to udělala. Ale proč?
Zvedla se, utřela si slzy, se zavrzáním otevřela šuplík a vytáhla pistoli. Tak chladně se leskla, možná za to ale mohly slzy, které ji mlžily zrak, že se jí zdála jakoby zářila.
Se zbraní v ruce vyšla z pokoje a vykročila k botníku, tam ji položila. Obula se, oblékla si kabát a do vnitřní kapsy ji pak uschovala.
Zavřela dveře. Ani se neobtěžovala zamykat byt. Jako ve snách zavolala stařičký výtah a sjela do sklepa, odkud vyšla do prašné ulice. Ranní smog ji svíral plíce svou ocelovou pěstí, ale nebylo to nic oproti tomu, co jí drtilo v srdci.
"Sehnal jsem nám nový byt!" usmíval se na ni. "Je dál od centra. Do oken svítí slunce a prach z cest tě už nebude dusit, miláčku."
"Tak ty myslíš na moje zdraví, zlato?" opětovala mu jeho hřejivý úsměv. "A co, žes tak najednou?" Myslela si, že jejich vztah ještě není dostatečně připraven na to, aby se společně zadlužili.
"Neboj," chlácholil ji, jakoby věděl, nač myslí. Něžně ji k sobě přivinul. "Budu ho chvíli splácet. Ale nemusíš se bát. Obchody jdou dobře. A nám tam spolu bude taky dobře. Uvidíš."

Ta vzpomínka byla jako otočení dýkou, kterou jí zabodl do srdce. Celým tělem jí prostupoval mráz z rozčilení. A ona stále šla. Dlouho kráčela šedými uličkami, jimiž se rozléhal osamělý klapot podpatků. Sama. Tak sama!
Okolí se časem začalo měnit. Těch nudných panelových krabic postupně ubývalo. Zato přibývalo zeleně. Do jejích uší zlehka pronikl zvonivý dětský smích. Ohlédla se. Děti pobíhaly okolo prolézaček. Jejich matky je ostražitě hlídaly. Jedna k ní seděla zády měla hnědé vlasy sepnuté sponou a sledovala malého chlapce, jak si staví bábovičky v písku. Najednou chlapeček vstal a začal volat: "Tati! Tati!" A vrhl se přicházejícímu muži do náruče.
To snad ne! Snad to není on! Ten, kdo ji opustil?
Hošíkova matka vstala a přistoupila k onomu muži. Na okamžik ona spatřila její tvář. To snad ne! Mohla na ten kratičký okamžik hledět sobě samé do očí?
Zamrkala. Tam, kde stála šťastná rodinka, zdvihl vítr trochu roztroušeného písku a rozvířil ho pryč. Pouze přelud její choré mysli. Tohle se nestane.
Odvrátila se a utřela si dlaní osamělou slzu.
Smích dětí začal mizet v minulosti. Ještě nedošla cíle.
Je to, co chci učinit, správné?
Ne... neměla bych nad tím přemýšlet, protože jinak ztratím odvahu.
Ach, už jsem blízko. Tak blízko. Dokonce cítím tu vůni, o které jsi mi vyprávěl.
Tak proč nejsi po mém boku?
Co se mezi námi stalo, že už nejsi se mnou?
Co tě tak zranilo?
Byla to má svéhlavost? Mé snění? Má láska k mé práci? To na tu jsi tolik žárlil?
Říkal jsi, že to já tě přestala milovat, že to já tě přestala vnímat, že to já za to mohla, ale pokud jsi to tak cítil, proč jsi mi to neřekl dřív? Ne... To ty jsi byl příliš tvrdošíjný. To ty jsi byl příliš pyšný. Ne já.

Konečně stanula před tím domem. Byl krásný, nový. Kousek civilizace v srdci umělé předměstské přírody. Neměla ani klíče od vchodu, ani neznala kód, ale jeden postarší pejskař jí přidržel dveře, když jeho fenka vyběhla ven, aby si dřepla u záhonku.
Poděkovala hlasem zmoženým vlastním pláčem.
"Budeme bydlet ve třetím patře. Je tam balkón a nádherný výhled!"
Nastoupila do výtahu a zmáčkla číslo tři. Byt nemusela hledat dlouho. Už tam měl cedulku, na které stříbrně zářilo jeho jméno. Jen jeho!
Zazvonila.
Otevřela jí ona! Ta žena, která jí ho vzala.
"Co tady...?"
Zamračila se, kousla se do rtu a nemilosrdně se jí vecpala do bytu.
"Co si to dovolujete?! Miláčku, je tu nějaká ženská! Vtrhla k nám do bytu!"
V chodbě se objevil on. Vyšel z koupelny, na sobě měl jen ručník Jakmile ji spatřil, zůstal stát jako přikovaný.
Ona si sáhla do vnitřní kapsy svého kabátu. V dlani ji zastudila jeho zbraň. Pomalu ji vytáhla a kochala se pohledem na jeho vyděšený výraz.
Opustil jsi workoholičku, aby sis vybral hysterickou naivku, zlato? Jak hluboko jsi to klesl? Vaří ti? Asi ano, má na to jistě čas. Kde asi pracuje? Ach, jistě, u tebe. Pro zichr sis z ní udělal svou sekretářku. Tos udělal trochu botu, nemyslíš? Ženská jako ona musí být pěkně neschopná, co se týče práce. Ale vaří ti dobré kafe, viď? Takže jsi mě vyměnil za peroxidovou bloncku, co ti každý den uvaří pořádné kafe a večer ti v pohodě roztáhne nohy. Zajisté se nevymlouvá na to, že je unavená. A vlastně ty ani nemusíš čekat na večer, co? Stačí si říct a máš to! Jak prosté! Jak průhledné!
Ta hořkost! Ta nepředstavitelná hořkost! Cítila ji v ústech, když pozvedala jeho zbraň.
"To musíš takto," CVAK! "Vidíš? Odjištěno. Šikovná."
Ozvalo se tiché cvaknutí, právě ji odjistila přesně podle pokynů, které jí dával, když ji učil s ní zacházet.
Je to správné? Jasně, že to je správné! Zasloužím si s ním zatočit. S nimi oběma!
Ale i přesto se jí třásly ruce.
"Nedělej to!" zavolal zoufale. "Copak si myslíš, že je to správné?"
"Ty si myslíš, že máš právo mluvit o tom, co je správné a co ne?!" vyštěkla.
"Miláčku! Co je ta šílená ženská zač? Vždyť ona tu na nás míří tou svou pistolí!" vykvikla žena zabalená v osušce. Po skráních ji spadaly mokré kadeře žlutých vlasů.
"Mlč," sykl a ona zmlkla.
Ach... poslouchá ho na povel. To bych nedovedla. Tak proto si ji vybral - chtěl poslušnou!
"Dej tu zbraň pryč. Tímhle ničeho nedosáhneš."
"A čeho bych měla chtít dosáhnout?"
"No tak, prosím, dej tu zbraň pryč..." pronesl naléhavě.
Ano, takhle jsem ho chtěla vidět. Ale stále mi to nestačí!
Přestaly se jí třást ruce a on si toho všiml.
"No tak, přece to neuděláš. Přece..." zaslechla jeho suché polknutí, "přece nás tu nezastřelíš."
"Vás?" řekla povýšeně a pobaveně zároveň. "Vás?! Proč bych měla zabíjet vás oba? Vždyť tahle chudinka za nic nemůže. Je tak prosťoučká, že její mozeček tuhle situaci není schopný pochopit." Obrátila se na ni. "No tak pověz, jaká í se píšou ve slově vyvěsit a co zasypat? Vytřít? Viset?"
Blondýna začala němě otevírat ústa, jakoby lapala po dechu. Očividně byla zaskočena.
"Nevíš! Jak sis mohl vybrat takovou prosťačku, to vážně nechápu. Proto si ona ani nezaslouží zemřít. To ty jsi jediný, kdo by měl být utracen jako nadbytečný kus dobytka."
"Ale to přece nemůžeš! Vždyť půjdeš do vězení!"
"Myslíš, že by mi vadilo strávit pár dekád v base?" namířila zbraní na ručník okolo jeho beder. "Myslím, že za pohled na to, jak vypadá ustřelený pták, by mi to i stálo!"
Okamžitě si automaticky dal ruce na ručník, jakoby se marně snažil ochránit svou ohroženou mužskou chloubu.
"Jsi šílená!" přeskočil mu hlas rozčilením.
Ano, asi jsem šílená. Šílená tvou zradou. To má láska k tobě byla šílenstvím, ne-li zločinem. Je to správné? Je to správné tě zastřelit? Vlastně si tím přestávám být jistá. Vždyť ani nejsi pořádný chlap. Stojíš mi vůbec za to? Zradils mě. Nechal mě plavat. Odkopl mě jako prašivého psa. Bylo by v pořádku, kdybych sklonila svou odjištěnou zbraň? Bylo by v pořádku, kdybych tohle ukončila?
"Jsi šílená, slyšíš?! Měli by tě zavřít do blázince!"
"To si ještě natolik věříš, i když na tebe teď mířím?"
Zmlkl.
Nestojí mi za to. Vůbec nikdy za to nestál. Je to zmetek, pro kterého byla i jediná má slza plýtváním.
Usmála se. Byl to úsměv člověka, který si uvědomil hloupost svého počínání.
"Lituju tě," řekla mu prostě. "Lituju i jí. Tak hloupě spadnout do tvých tenat. Oba jste k politování!" Přestala na něj mířit a položila pistoli na botník. "Přišla jsem ti ji jen vrátit, zlato. Snad jsi nezapomněl, že v ní jsou jen slepé náboje!"
Od stěn se odrážel její zvonivý smích i když za sebou zabouchla dveře.
Ale jeden z nich byl připravený pro tebe. A byl ostrý.
Když odcházela z domu, potkala se s tím pejskařem, který jí prve přidržel dveře. Oplatila mu jeho laskavost s úsměvem.
"Děkuji vám, mladá paní! A ještě jednou dobrý den vám přeji! Pojď, Baruško. Nech paní! Pojď."
A den byl náhle krásnější.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama